Jen pro vysvětlení moc lidí se mě ptá co to je ten internet a jak vlastně funguje tak tady máte "rychlé" zasvěcení.
Internet není to „modré éčko ni chrome mozilla nebo google nedejbože soc.síťě“ FB ap., vlastně vůbec není ve vašem počítači, pokoji, či kanceláři, ba dokonce se nedá říci, že by fyzicky a kompletně „byl“ na určitém místě, ale nedá se popřít, že opravdu existuje. Trošku sarkasticky mě napadá, že nějak podobně si lidé představují boha.
Ne, nebudeme se rouhat - Amen. Raději si řekneme o technologiích, pomocí kterých Internet funguje.
Sedmivrstvý internet
Abychom si představili, jak je realizace počítačové sítě ve vašem počítači složitou záležitostí, popíšeme si ve velmi zjednodušené formě model OSI (Open Systems Interconnection) , který je její základem.
Je sice pravda, že jeden z klíčových autorů Internetu Vint Cerf tento model neměl nijak v lásce a prohlašoval, že je to jen spousta keců neřešící skutečnou problematiku, ale pro naše pochopení se hodí velmi dobře.
Síťová komunikace pracuje dle tohoto modelu v sedmi vrstvách: fyzické, spojovací, síťové, transportní, relační, prezentační a aplikační.

Fyzická vrstva – týká se technických norem zajišťujících, že si spolu síťové karty budou moci povídat.
Její starostí jsou ryze fyzické hardwarové vlastnosti síťové komunikace, tedy napěťové úrovně, časování přenosu dat, mechanismy vzájemného potvrzování a pravidla pro komunikaci, která slouží k vytvoření spojení. Poloduplexní či duplexní režim přenosu dat, typy konektorů, rozhraní – to jsou všechno záležitosti fyzické vrstvy. Je třeba zdůraznit, že fyzická vrstva pracuje na úrovni bitů, tedy jedniček a nul, které ale pro ni nemají žádný význam. Jen je přenáší.
Spojovací vrstva – z fyzické vrstvy k nám doputují nějaké jedničky a nuly, ovšem je třeba je nějak zorganizovat do rámců, aby mohly být přeneseny.
Je třeba v tom shluku dat udělat nějakou primární organizaci, například přidat základní řídící informace, jako jsou značky pro začátek a konec zprávy. To dělá spojová vrstva a její starostí je i prvotní kontrola chyb uvnitř paketů.
Síťová vrstva – ta se zabývá oním stěžejním základem celého Internetu - přepojováním paketů.
Je tudíž schopná vytvořit virtuální spojení na celé trase mezi dvěma počítači, vzít zprávu z vyšší transportní vrstvy a rozsekat ji na pakety. Síťová vrstva je tím skutečným základním kamenem celé komunikace na Internetu.
Transportní vrstva – její nejdůležitější funkcí je hledání chyb v datech, jejich oprava (pokud je to možné), přerovnávání paketů do správného pořadí a multiplexování zpráv do jednoho spoje a vytváření hlavičky takto multiplexovaných zpráv, aby je v cíli bylo možné opět rozdělit.
Rozdíl mezi síťovou a transportní vrstvou je v tom, že zatímco síťová vrstva data na pakety rozseká a ty následně odesílá, transportní vrstva je zodpovědná za korektní složení paketů do původní zprávy.
Relační vrstva – věnuje se řízení sítě. Hesla, přihlašování, odhlašování, dohlížení nad sítí a přípojeními (relacemi), rozlišení uživatelů – no někdo to přece dělat musí!
Nikdo jiný o to zájem neprojevil, tak se musela obětovat relační vrstva.
Prezentační vrstva – věnuje se bezpečnosti sítě a především přenosu souborů a formátování dat pro tento přenos.
Pokud chceme posílat data formátovaná jako ASCII nebo binárně, tak toto pro nás zprostředkuje právě prezentační vrstva. Pochopitelně, dnes aby se „uživila“, musí znát mnohem více formátů, než jen tyto dva základní.
Aplikační vrstva – heuréka, konečně jsme se dostali k důvěrně známému. Aplikační vrstva, to je například elektronická pošta, nebo ono důvěrně známé modré éčko, ohnivá liška, barevný balonek a jiné známé symboly, které mnozí omylem zaměňují za celý Internet.
Každý se svou adresou
Snad každý i méně počítačově gramotný uživatel Internetu ví, že identifikace daného počítače v síti se provádí pomocí takzvané IP adresy. Jedná se 32bitové číslo, tvořené celkem čtyřmi byty.
Umožňuje současné síťové zapojení celkem 4 294 967 296 počítačů. To nám sice může připadat jako obrovské, ba gigantické množství. Ale ve skutečnosti je to poněkud nedostatečné, a proto se už léta mluví o protokolu IPv6, který nabízí ještě daleko větší množství unikátních IP adres a umožní provoz internetu v dalších desetiletích.
Internet by už dávno zkolaboval pro nedostatek adres, kdyby základní internetový protokol TCP/IP neuměl rozdělit celistvou síť na spoustu malých sítí, které jsou od vnějšího světa odděleny routerem (či kombinací modemu a routeru).
Navenek to tedy vypadá, jako by například místo vaší firemní sítě s několika počítači existovala jen jediná IP adresa s jediným adresátem. V situaci, kdy vaše sekretářka hledá na Internetu nějaké nejnovější recepty, zatímco vy se kocháte obrázky polooblečených krásek, tak v této ukázkové situaci směřuje veškerý provoz na jedinou IP adresu vašeho modemu. Pro vzdálené servery, které vám poskytují příslušná data dle vašich chutí a požadavků, to vypadá, jako by komunikovaly s jediným počítačem.
Router zajistí správné směrování v lokální síti..
Bylo by ovšem velmi hloupé, kdyby se vaší sekretářce na monitoru objevila místo nějakého moučníku polonahá slečna, která je sice též k nakousnutí, ale sekretářka o její kypré vnady nestojí. Stejně problematickou variantou je, aby vy jste spatřili onen moučník, když ve skutečnosti toužíte po úplně něčem jiném a sekretářka vás neustále přesvědčuje, jak tvrdě zpracovává nejnovější podklady. Jak vidno, ani jedna strana o podobné faux pas nestojí. Aby k tomu nedocházelo, máme k dispozici chytré zařízení – router. Ten sleduje veškerý síťový provoz a zajišťuje přesměrování dat tak, aby se každý mohl kochat tím, co si vyžádal.
Tlumočník z řeči čísel
Další naprosto nezbytnou technologií, kterou považujeme za samozřejmou a významně nám ulehčuje orientaci na Internetu, je tak zvaný překlad adres, nerozlučně spojený se zkratkou DNS (Domain Name System). Dokud se v počátcích internetu síť skládala ze čtyř počítačů, nebylo nic takového zapotřebí. Ovšem dnes s milióny různých serverů by znamenalo jistý problém pamatovat si, že například IP adresa Seznamu je 77.75.72.3. Mnohem lepší je naťukat www.seznam.cz.
Problém ovšem je, že váš počítač netuší, jakou IP adresu Seznam ve skutečnosti má. Obrátí se proto na tzv. DNS server, který obsahuje rozsáhlou databázi IP adres na internetu, a ten mu ji sdělí – jestliže ji snad ani DNS server nezná, zjistí si ji od kolegy na Internetu. Pokud si chcete ověřit, jak toto celé funguje, zadejte ve Windows v příkazovém řádku (na Macu v terminálu) nslookup a adresu serveru (například nslookup www.seznam.cz) a objeví se vám celá síťová komunikace, která nejprve vedla přes váš DNS server a posléze onen dotazovaný www server.
Data rozsekána na balíčky
Úplně na začátku zrodu Internetu stála teorie odborně nazývaná „paket switching“. O co vlastně jde? Souvisí to s vlastní digitální přirozeností počítačových sítí. Zatímco v klasickém telefonu se data přenáší kontinuálně, ať už do sluchátka mluvíte či ne (když ne, tak se prostě přenáší mlčení), u digitálního přenosu informací má pochopitelně smysl přenášet pouze data a ticho vynechat. Jinými slovy, přenáší se pouze to, co má význam, a pouze tehdy, když je to zapotřebí. Znamená to tedy vyřešit problém přenášení dat různými rychlostmi, se zajištěním jejich maximální bezpečnosti a jistoty doručení.
Prvotní koncept byl vymyšlen Paulem Baranem na počátku šedesátých let. Spočívá v tom, že jakákoliv data, proudící počítačovou sítí, jsou rozsekána na balíky (packets), které mají přesně stanovenou strukturu, nehledě na to, že jsou označeny adresou odesilatele a příjemce. Tyto pakety proudí sítí a nemusí být posílány přesně za sebou. Mohou dokonce proudit i jinými cestami, přičemž síť je natolik inteligentním organismem, že si je schopna pohlídat jejich trasy a v případě výpadku některého uzlu provoz automaticky přesměrovat.
Pokud se tedy rozhodnete ze serveru X stáhnout nějaký hezký hambatý film, server jej před odesláním rozseká na pakety. Každý označí adresou příjemce a pořadovým číslem. Následně jsou pakety poslány. Vzhledem k tomu, že server X je někde na druhém konci světa, k vašemu počítači pakety nedoputují ve správném pořadí, ale dejme tomu, že nejprve dorazí paket 1536, posléze 2048, následuje 768… To ale nevadí. Váš počítač s tím počítá (má to v názvu, že…) a pakety si díky jejich očíslování správně seřadí. V případě, že mu nějaký paket chybí, vyžádá si jeho opětovné poslání.
Na samém konci tohoto komplikovaného procesu je vaše nadšení ze skvělého hereckého výkonu v dotyčném „uměleckém díle“…
Tajemství tří W-éček.
Určitě znáte klasickou zkratku WWW, kterou obvykle začíná adresa každého webu, s nímž přicházíte při brouzdání Internetem do styku.
Někteří se domnívají, že jde o symbol ďábla, my méně spiklenecky založení ovšem víme, že jde o zkratku.
Tento World Wide Web se stal přímo synonymem internetu a mnozí mají pocit, že to je vlastně celá síť, i když tomu tak není a jedná se o relativně novou (dvacet let, co to je…) technologii. Ve skutečnosti je tento název synonymem pro „symbiózu“ dvou jiných technologií, skrývajících se pod kapotou. Mnozí se s těmito zkratkami setkali – jedná se o HTTP a HTML.

HTTP je protokol, který prohlížeči říká, jakým způsobem má s www serverem komunikovat, jak si vyžádat data, případně jak je poslat, zkrátka popisuje vše potřebné, aby se váš počítač se serverem domluvil.
HTML je pro změnu jazyk tzv. hypertextu, který je použit pro vlastní zobrazení stránek – kde co jak má být a jak to má reagovat. Myšlenka hypertextu (tedy interaktivního textu, kde uživatel má možnost pomocí odkazů přecházet mezi různými částmi souboru či mezi více soubory) není nijak nová. Představil ji už Douglas Engelbart v roce 1969. Bohužel, udělat ji skutečně „user frendly“ nějakou dobu trvalo, takže až počátkem devadesátých let se mohla stát základem široké světové sítě.
Když spustíme prohlížeč
Teď už víme vše potřebné k objasnění procesu, který nastane, jakmile kliknete na to modré éčko, ohnivou pandu, červené óčko nebo barevný kotouček a zadáte adresu. Předpokládejme, že jsme zadali adresu „www.seznam.cz“. Internetový prohlížeč díky tomu úvodnímu „www“ pochopí, že pro komunikaci je nutné použít protokol http. Pošle tedy zprávu v pravděpodobném tvaru:
GET /index.html HTTP/1.1
Host: www.seznam.cz
Síťový ovladač vaší karty (který zahrnuje několik vrstev síťové komunikace) má ale smůlu, protože nezná adresu, kam dotaz poslat – www.seznam.cz. Naštěstí, je tu příslušný DNS server, který mu pomůže a řekne, že tato IP adresa je 77.75.72.3. Skvělé. Díky tomu vaše síťová karta ví, na jaký server s jakým IP se obrátit, dokonce je jí i jasné, že má použít port 80, což tu hlouběji nebudeme rozpitvávat.
Zpráva je kraťoučká a proto se nám vejde do jednoho paketu. Putuje sem a tam, probublává skrze mnoho různých routerů a serverů, až je dopravena k tomu správnému serveru, naslouchajícímu na portu 80. Ten následně odpoví, a to nejprve hlavičkou:
HTTP/1.1 200 OK
Date: Mon, 17 Jan 2012 22:38:34 GMT
Server: …typ serveru
Last-Modified: ….
Etag: ….
Accept-Ranges: bytes
Content-Length: XYZ
Connection: close
Content-Type: text/html; charset=UTF-8
a poté obsahem souboru index.html, případně jiného, který je uživateli nabízen jako úvodní stránka. Zde těžko předjímat, na kolik paketů je odpověď serveru rozsekána, nicméně to nevadí, máme tu šikovnou síťovou a transportní vrstvu, které nám ji zase složí dohromady. Skvělé.
Internetový prohlížeč si zprávu převezme, mrkne se na ni, a protože rozumí protokolu HTTP, je schopen si jednak z výše uvedené hlavičky vybrat informace, které jej zajímají, kromě toho je schopen ze zprávy extrahovat vlastní obsah souboru index.html, který v jazyce HTML popisuje, co má vlastně zobrazit. Tento soubor v případě Seznamu začíná takto:
<!DOCTYPE html>
<html>
<head>
<meta http-equiv="Content-Type" content="text/html; charset=utf-8" />
<meta http-equiv="X-UA-Compatible" content="IE=8" />
<title>Seznam – Najdu tam, co hledám</title>
<link rel="alternate" type="application/rss+xml" title="Seznam.cz"
href="http://seznam.sblog.cz/rss.xml" />
<link rel="shortcut icon" href="/st/img/favicon.ico" />
<link rel="openid2.provider openid.server" href="http://id.szn.cz/openidserver" />
<meta http-equiv="X-XRDS-Location" content="http://id.seznam.cz/yadis" />
<link rel="stylesheet" href="/st/2.24/css/0-homepage.css?48" media="all" type="text/css" />
…dále jsem nechtěl nudit. Jak každý vidí, je to úplně něco jiného, než co vidíme na obrazovce, ale to nevadí, nemusíme to znát. Důležité je, aby to znal náš prohlížeč, vše správně vykreslil a umožnil nám s danou stránkou pracovat.Více na: http://www.zive.cz/clanky/zrozeni-internetu-jak-to-postavit-aby-to-fungovalo/tajemstvi-tri-wecek-kdyz-spustime-prohlizec/sc-3-a-167294-ch-85112/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylink
Více na: http://www.zive.cz/clanky/zrozeni-internetu-jak-zacalo-budovani-site-siti/aby-se-pocitace-neprekrikovaly-data-rozsekana-na-balicky/sc-3-a-167196-ch-85011/default.aspx#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylink
Více na: http://www.zive.cz/clanky/zrozeni-internetu-jak-to-postavit-aby-to-fungovalo/sc-3-a-167294/default.aspx#utm_source=e15zpravy&utm_medium=selfpromo&utm_campaign=rsshub_page0#utm_medium=selfpromo&utm_source=zive&utm_campaign=copylink